Unlucky life

.: Chce se mi psát

Ale nenapadá mě o čem. Nechci si zas stěžovat. Ani by to dnes (možná) nebylo oprávněně. I když trochu fakt jo... No, jak jinak, nemůžu spát, ani se mi nechce. Usnul bych hned, ale nechci. Mám tu náladu civět jak ten pták na monitor a třeba nic nedělat. Nebo třeba psát.

Zoufalec, jak by mě někdo nazval. Ale co. Nevadí mi to. Jsem horší i na jiný přívlastky.

Včera jsem málem vykecal tajemství tohoto blogu svým známým. Naštěstí mě zasáhl pud sebezáchovy dříve než bylo pozdě... Ale už ví, že se někde vykecávám ze svejch pocitů a znáte to, vrtat hlavou jim bude hodně dlouho, jestli nepíšu o nich, z čeho se tak můžu vypisovat a podobně... Maj smůlu, tenhle blog nikdy znát nebudou a i kdybyho našli, nikdo mě v něm snad nepozná.

Na netu hraje každý svou roli, ať chce nebo ne, každý hraje. A já si tu hraju takový, jaký jsem. Uvnitř. 

.: Zdravíme

A asi zase začneme psáti. Od minulého úterka (aspoň myslím, že to byl úterek, protože ve středu jsem se procházel po parku, abych se uklidnil) je zase všechno v řiti. Tak nějak.

Zase ten můj pocit.

Nejhorší sou ty návaly, kdy bych ji nejradši nafackoval. Občas mě to přejde, ale fakt jen občas. Ani nepochopila, co jsem měl na mysli, když jsem navrhnul pauzu. A pořád se vnucuje, to je snad nejhorší. Nemá snad žádnou sebeúctu, nebo jo? Proč to holky (některý, především ty bláznivě zamilovaný do svého prvního kluka) dělaj?? Nesnáším to...

A ty věci, co na ní nesnášim se  hromadí čím dál víc. Vzpomínám i na to dobré, ale nejde to. Tyhle stupidní blbosti všechno překryjí a vztek vždy udělá svoje... Co s tím? Vidět se spolu, či ne? Řekl bych, že ne. 

.: Neblogujeme

Unlucky už nebloguje. Nějak vše zapadlo do vyjetých kolejí a jede to i bez mazání. Někdy je potřeba se namazat, aby se smyly některé věci, ale to patří k životu.

A jaro asi přichází... 

.: Smíření se

Pět dní spolu.. V Praze, u nás. Bylo dobře. Až na jeden výpad, ale to bych přiřknul té dlouhé době, co jsme spolu byli nonstop.

Nesnažím se s tím už bojovat. Vše přijímám tak jak je. Asi to i Moje pocítila, řekl bych. Vždycky si připomenu, co všechno bych ztratil, kdybych ji neměl. Jak sám bych si připadal. Je to hezký, když o vás má někdo starost, když někomu na vás záleží. Patří to k podstatě člověka. Bez toho by nemohl existovat.

Další moudro či poznatek nemám. Nechávám to na osudu. Co se má stát, se stane. 

.: Máte zmeškané hovory

Volání. He. To je věc pro ženský. To je vynález, kterej si užívaj. Beru to.  Jenže...

Včera večer jsme si volali přes hodinu určitě. Beru to. Dneska ráno telefon od Mojí. Že šla ráno k doktorovi a on tam není, že má změnu v ordinačních hodinách. Důležitá informace pro mě.

Po obědě jsem se šel natáhnout k filmu a usnul jsem. Vypnuté zvonění na mobilu (ještě že vypnuté) Po vzbuzení vidím na mobilu 3 hovory a smsku. Proboha, co se stalo, přemejšlím zděšeně. Volám... Co myslíte. Ordinace prej byla plná, šla si nechat napsat přášky a chtěla se na něco zeptat. Hrozně jí naštvalo, že na ní neměl doktor čas, že se jí nevěnoval on, ale sestra. A já si myslel, že někdo při nejmenším umřel... 

.: V kostce nepochopen

Dlouho jsem nepsal. Kdyby to tu někdo četl, napsal bych, že si určitě říkáte, co se děje.

Tak v kostce. Minulý víkend jsme byli spolu. Všechno v pohodě, po chvíli mě opustili mé obvyklé zábrany, které mám po delší době, kdy se nevidíme. Zlom přišel v sobotu, kdy si Moje chtěla popovídat o mém chování při odloučení. Začalo to brekem a trvalo to dost dlouho. Mluvila, mluvila a mluvila, už ani nevím co, v podstatě to bylo nic. Jedno velké nic. Spíš chtěla slyšet ode mne, v čem je problém. Chtěl jsem jí to říct, ale nějak jsem nedokázal. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem se odhodlal. Možná to špatně pochopila, nebo nevím, ale připadalo mi, že jsem to zhoršil. Chvíli to zas rozebírala, ale mám pocit, že vůbec neporozuměla tomu, co jsem jí chtěl říct.

V hlavě to mám naprosto srovnané, i když to přes tyhle zápisky tak vypadat nemusí a možná že i nevypadá, ale v hlavě je to v pořádku, všechno mi dává smysl, ale když příjde na slova, je to mnohem horší. Skoro pokaždé řeknu něco špatně. A možná i v tom to je. Že si pak nerozumíme na tu dálku při odloučení.

Nicméně jsem slíbil, že se budu snažit odboural ten svůj blok, prý ho také vypozorovala a myslí si, že je to tím, že se bojím, že mě zraní, zradí, že mi ublíží. Ale to si já vůbec nepřipouštím.

Nechávám to zatím být. Pořád si říkám a vzpomínám na to dobré, co spolu prožívámé, co jsme zažili a co nás ještě možná čeká. Spolu máme docela dost možností. A jsem za ně rád. Když jsem nad tím tak přemýšlel, myslím, že by mi i chyběli. Že opuštění není opuštění jen její osoby, ale opuštění tolika věcí, lidí, tolika možností. Zní to možná sobecky, vypočítavě, ale je to tak. To si člověk nikdy neuvědomí, a když ano, většinou až pozdě. Já si to uvědomuju, jen se pere můj mozek s mým srdcem.

Není to smrtelné, nejedná se o nic. Je to takový mix, s kterým momentálně přestávám bojovat. Stejně to nemá smysl. Moje je tak trochu i zaslepená zamilovaností, možná láskou a nevidí, nechápe mé vnímání. Asi ho nepochopí nikdo.

Řekl jsem jí, že ji nemám rád tolik jako ona mne. Na otázku, zda jsem zamilovaný jsem odpověděl, že netuším. A je to pravda. Neví, co má udělat, aby mi to pomohla objasnit. Kdybych to věděl, nesepisuju tady romány a nepřemýšlím nad tím jak ďas. Chce to čas. Určitě. 

.: Monology

Včera jsem k tomu byl blíž než kdy jindy. Po šíleně dlouhém telefonátu, spíš teda monologu Mojí, kdy už jsem asi po půl hodině rezignoval a mlčel nebo občas řekl hm, ne, jo, se mi udělalo zle. Duševně. Byla příležitost říct jí, proč je to z mé strany takové, jak mi to líčila hodinu ve sluchátku. Přišlo mi to zlý, říkat jí to přes telefon. Ale nevím, jestli ji to dokážu říct z očí do očí.

Má mě ráda. I s mýma chybama. Vidí ve mě kluka, kterého ani nedoufala, že někdy pozná. Říkala to své matce. Je to jasný. Chválila mé dobré stránky, ale chce ode mne prostě víc. A já jí to asi nedokážu dát. Dokázal bych to, ale nesměl bych se bát. Nesměl bych se bát toho, že ji tím dám falešné naděje, že si bude myslet, že jí miluju, že to bude prostě stále zas a znova vidět jinak než já. Nejde mi to ani pořádně a smysluplně vylíčit, vypsat to, jak to cítím. Vypadá to jako jeden velký zmatek. V hlavě to mám, tam to chápu a dává mi to smysl. Ale vysvětlit to prostě nedokážu. Napsat to nedokážu, natož to říct někomu.

Těším se na víkend až přijede. Těším. To nepopírám, i když bych asi měl. Nedávám jí však najevo, že se těším, ani když se mě přímo zeptá. Bude mi fajn, než příjde na řešení moje chladné chování při našem odloučení. Bojím se, že jí to špatně vysvětlím. Že se do toho zamotám, ostatně jako vždycky. Nebo hůř, že jí to nedokážu ani povědět. Ze strachu, že o ní příjdu na dobro, či ze strachu, že mě nepochopí. Já sám sebe nechápu. Nevím, proč to tak citím. Nechápu, proč se tomu nepoddám a neberu to taky tak navážno.

Nechápu, proč jí nevidím jako partnerku na stálo. Nevím, proč si představuju, že budu žít s někým jiným, s někým lepším.

Štve mě to a asi s tím ani nic neudělám. Já sám ne. Musí mě pochopit a musí mě tak brát, jinak to vážně nemá dál smysl. Mě začíná vadit, že jí vědomě i nevedomě ubližuju, jí vadí mé chování, sama tuší, že něco není prostě v pořádku. Musí se to vyřešit. Buď tento víkend nebo příště, ale musí. Čím dřív, tím líp.

A svázanost a svoboda ve vztahu není jen o tom, jestli druhého kontroluješ nebo ne, ale o tom, že si tak připadáš, že si připadáš, že máš k dané osobě závazek do konce života jen proto, že on to tak cítí. A to nechci. Děsí mě to a je mi z toho zle.

.: Z přítomnosti k začátku

Ačkoliv to moc dobře vím, nechci si to připouštět, prostě ani nemůžu. Hlavně to nesmím dávat znát Mojí. Snad proto, že by ode mně viděla náklonost, snad proto, že by mě mohla mít ráda ještě víc? Snad je to ten můj obranný mechanismus. Snad proto.

Ale už si plánuju, když mi to výjde, co všechno budu o víkendu dělat, respektive před víkendem, zřejmě v pátek. Oslava nás nemine. Co všechno na ní?

Jsem divnej, říkám to pořád. Tenhle víkend jí to říct nemůžu, když bude ta oslava.

A pořád přemejšlím, co by se stalo, kdyby tento blog objevila. Co když na to příjde? Co pak? Opět tu začíná fungovat taková malá hryzavá sebecenzura, co kdyby, kdyby... Stejně tyhle moje výlevy nikdo nečte, ale mě to pomáhá. Možná si to namlouvám, možná to je tak. Netuším.

Včerejšek byl v pohodě. Dneska jsem jí psal smsku. Byla očividně ráda. A zase vytáhla něco, co jsem jí včera připomněl. Nezapomněla to zmínit, ale v dobrém slova smyslu a to mě prostě vadí! Já to sakra vím, tak proč mi to připomíná? Myslí si, že mě tím snad povzbudí, že si mě tím získá, ale opět je to naopak.

Ráno jsem při procházce se psem přemýšlel, jak asi zareaguje na moje zvolání I don't love you but I like you. Jak to vezme? Bude to brát jako konec? Jako rozchod? Nebo to příjme a bude s tím žít? Jednostranná láska, dá-li se tomu tak říkat. Myslím, že to vezme špatně. Jednou už nás něco podobného potkalo, hned na začátku našeho vztahu. Byla z toho na prášky. Nechtěl jsem konec, ale ona to tak vzala. Chtěla spálit všechny mosty, které nás spojovali. Všechno si vyložila špatně. Měla mě za kreténa, kterej jí jen využil. Asi tak.

Aby se mnou začala zas mluvit, musel jsem to vzít zpět. Že to zkusím. Heh. Chtěl jsem to urovnat, chtěl jsem to zkusit, ale podvědomě jsem tušil, že není ta pravá. Ale mělo přijít léto, zábava, tak proč být sám v tohle rozjařené období? Třeba to nakonec výjde, říkalo si moje podvědomí.

Jenže čím dál víc ji poznávám, tím víc se ve mě hloubí odpor. Odpor ne, to je moc silný výraz. Prostě ten blok. Ten blok, kterej ví, že ona je do mě celá hin a já ne. Mám jí rád. Mám rád společné chvíle, až na výjímky teda. Mám rád to odreagování. Asi by mi chyběly. Je hodná. Je mladá. Není dokonalá, není hezká, alespoň pro mě, je normální. Moje rodina ji má docela ráda. Ale je tohle láska?

.: Ignorace

Chodí spát pravidelně v celou hodinu. Nedokážu si říct, tak a dneska si půjdu lehnout v devět. Ona jo. A dělá to pravidělně. Včera jsem ji před celou ignoroval. A ještě tak hodinu po. Napsal jsem jí zprávu, ona neodpověděla. Ani do teď.

Jak jsem psal níže, některé její poznámky už automaticky ingnoruju. Moje si našla způsob, jak mojí ingnoraci narušit, ona mě tím ale naopak sere ještě víc. Přeposílá mi své poznámky několikrát. Asi si myslí, že jsem je přehlédnul. Přehlédnul, ale úmyslně. Na po třetí už by jí to mohlo dojít, ale nedojde.

Má sestra si plánuje na sobotu, že příjde o pannenství. Se svým klukem měla plno řešení po icq. Smál jsem se jí, protože ho nenechala v klidu dělat seminárku. Pořád z něj tahala, jestli jí miluje. Ona mu to psala několikrát. On se tomu vyhýbal, ale evidentně s humorem. Před týdnem řešili nějakou krizi. Ona ho podezřívala z podvádění, jeho se to dotklo (ani se mu nedivím), tudíž teď dělá toho zlýho. Dělá, že neví, co k ní cítí. Zase se mu nedivím, taky to dělám a dost často. Nejlíp celou situaci ovšem vystihl touto větou: "A nemuže to být spontánní?" Na což se mě má sestra zeptala: "Co to znamená spontální?"

.: Další rozchod

Včera to bylo docela v pořádku, kromě obyčejnejch vytáček, který už se ani nesnažím vnímat. Časem vás, nebo aspoň mě, přestane bavit neustále se pozastavovat a rozčilovat se nad blbostma.

Za to dneska zase.. Nesnášim zdrobněliny. Papinkat, hajinkat, kakinkat, obídek, vaničkovat se. Copak je batole? Copak jsem já batole? Kurva, kde to jsme? Moje nemá ráda, když ji řikám, že je jak dítě. Přímo to nesnáší. Proč se teda tak chová?

Chtěl jsem hlavně napsat o dalším rozchodovým snu, co se mi na dnešek zase zdál. Tentokrát byl o dost drsnější, myslím, že padlo i několik facek z mojí strany. Hrozně mě vytočilo, že si dovolila zrušit mi moje libimseti. Prkotina, ale podle snu jsem na něm měl nenahraditelné fotografie, které skončili v propadlišti černé díry. Bylo to dost živé, děsivé. Skoro jak doopravdy.

Včera si v jednom seriálu, na který koukáme oba (mimochodem, já ho začal stedovat první, Moje musela hned taky, navíc se určitě začala vidět v hlavních hrdinkách, takže no comment), řekli navzájem I love you. Takej kýč, bože! Já řeknu I don't love you...

.: Je to doma

Zkouška by byla. Heh. To byly ale nervy, stojí mi to vůbec za to? Asi jo. Ráno jsem si nastavil budíka na šestou, abych zjistil, zda je doma auto, zda s nim máti neodjela do práce, protože jinak bych musel jet do školy busem a čekat tam asi dvě hodiny na zkoušku. Naštěstí auto doma bylo, teda spíš klíčky, tak jsem to poznal a já se mohl vrátit zpátky do postele.

Dneska se mi spalo tak krásně. Úplně se divím po několika probděných nocí je to skoro zázrak.

Vůbec se mi z těch vyhřátých peřin nechtělo, ale musel jsem. Musel jsem se podívat do školního systému, v který učebně zkoušku píšeme a nahrát si do mobilu podpůrné prostředky. Jakej to byl pro mě šok, když jsem zjistil, že zkouška je ústní. Asi dvě hodiny jsem si pořád dokola četl podpůrné materiály z mobilu a ostatním jsem musel připadat jak cvok, když pořád čučím do mobilu. Stres a hlad mě dohnaly. Hlava mě bolela, musel jsem na vzduch – přeparkovat auto, oujé.

Ale mám to v kapse, jen nevím, proč nemám radost, proč neoslavuju. Bude to tím zápočtem, co nemám? Možná. Dneska si pustím aspoň dva filmy, zapařím si nějaký gamesy a pak umřu. Obrazně řečeno, ne doslova.

 

.: Jako vždy
Vypsal jsem si z 56 stran hesla a dalo mi to "jen" na tři stránky ve Wordu. Ještě teda před úpravou. Achjo. Proč mám tak blbej pocit? Možná, že jsem se na to vykašlal, jako po každý a řikal jsem si, že tentokrát to tak nebude? Nebo to je tím, že mě Moje pořád píše blbosti na icq? Nebo to, že se tenhle víkend neuvidíme? Uvidíme. Musím doufat, že to nějak dobře dopadne, že zkouška bude písemná a že se bude málo ptát. Nebo že vypíše ještě aspoň jeden termín. A pomodlit se.

Deset hodin. Dnešek hrozně utekl. Proč nemám výčitky, že flirtuju s holkama na libku? Je to divný, nebo jsem divnej já? Kdo to dokáže posoudit, když né já a Moje o tom neví?

Vůbec se mi nechce spát, nejradši bych se na zítřek vykašlal, nejradši bych zase koukal do 3 do rána na filmy. A nemuset vstávat! Jo, prostě pohoda. Na všechno kašlat, na všechno.

Říkal jsem si dneska asi dvakrát, že ji prostě nějak překousnu, že si s ní budu psát mile, ale nejde mi to. Když mi napíše něco, co jsem řekl a že se jí o tom zdálo, ale v jiné souvislosti a že jí to příjde vtipné a ještě to vypráví ve škole. Bez komentáře. A že mi nechá dort na za týden, haha. Nebo aspoň marcipánovou ozdobu, když je mám rád. Proč já nedržím hubu, proč já jí prozrazuju takový věci o sobě, když mi to pak vadí?

Napsal jsem jí, že se mi zdálo o našem rozchodu. Odepsala, že je to štestí, že se mi to jen zdálo. Heh.

.: Od znova
Smazal se mi můj původní blog, kvůli neaktualizaci, zřejmě. Proto budu pokračovat psaním tady. I když mi vadí, že jsem přišel o historii svého unlucky life.

.: Zas a znova

Zkouška přede mnou, zřejmě poslední termín, i když si říkám, že ještě nějaký vypsaný bejt určitě musí.. A já se neučím. Přečetl jsem si aspoň půlku skript, říkal jsem si, že si je jednou přečtu a podruhy znova a už si v nich budu zároveň zašktávat důležitý věci a ty se pak učit. Jenže.. To už jsem měl začít včera a ne se na to vykašlat jako vždycky. Achjo.

Greendayová si zrušila líbko. To jsem zjistil před tím, než jsem se na něm včera zase nejak zabydlel a psal si nejen vzkazy, ale taky do diskuzí. Hned mě napadlo, že to zase bude referovat Mojí, ale když jsem G. dneska zkoušel hledat, vyšel mi zrušenej účet, heh. Asi kvůli tomu svýmu Čúránkovi ho zavřela. Nebo nevim. A ptát se na to jí ani Mojí nebudu, protože by se určitě hned koukala na můj profil a nějaký její kecy poslouchat zase opravdu nechci.

Dneska mě zas vytočila. Kvůli blbosti. Psala mi ráno smsku, tak jsem jí odepsal. Co jsem dělal a tak. A že jsem se učil. Tak mi hned píše, že se bude muset TAKY učit, že budou psát a že má ve škole mnoho práce a že nemá moc čas.

A zdál se mi na dnešek sen, ve kterým jsem se k ní choval tak jako na icq. Odsekával jsem jí, nevšímal jsem si jí a podobně. Pramení to z toho, že každý bereme náš vztah úplně jinak a já mám tím pádem v sobě blok, protože to vím a ona ne. Musím jí to už říct, jak to je, proč to tak je a jak to vidím já.

.: To jsem já
Já nemůžu mít prostý jednoduchý život. Já si ho musím neustále ztežovat a zhoršovat, je to jako můj největší koníček. Dělat si v životě potíže.

No a o tom to je. O tom je můj život plný zbytečných nervů a zbabělosti.